Windy Tales NEW

Windy Tales je pro mě takový klenot, o kterém nikdo nemluví, ale svým způsobem přináší čerstvý vítr (pun intended) do slice of life žánru, kde na první pohled není moc prostoru pro experimentování. Abych se přiznal, tak sám jsem byl z toho dost překvapen. Zprvu jsem si nebyl jistý, zda půjde o umělečtěji laděnou alternativu či jaký záměr autoři mají. Překvapivě nakonec se z toho vyklubalo docela standardní anime.

Celý ten zmatek je v podstatě způsoben tím, jakým způsobem je tento seriál nakreslený a animovaný. Tentokrát se nedá jinak než prostě začít technickým zpracováním. Ano, skoro to vypadá, že animátoři měli lehounkou obsesi s kubismem. A to ve finále dodává seriálu punc originality. Sice v dobré tradici tohoto přístupu jde o geometrické tvary, ale seriál jde lehce modifikovanou cestou a ostré tvary jsou zde nakreslené volnou rukou, kde se na přesnost nehraje. Vím, že někteří lidé označí výslednou vizuální podobu jako ošklivou (a samozřejmě každý má jiný vkus) a osobně bych asi nejásal jak Ježibaba v prodejně perníku, kdyby takhle vypadal každý seriál. Ale vždy mám nesmírnou radost, když tu a tam narazím na seriál, co zboří nějakou tu konvenci. A za mě to vypadalo prostě parádně.

Překvapivě minimalistická podoba nijak nebránila v zobrazení emocí jednotlivých postav jejichž ksichtíky jsou načrtnuté pár čárami. Paradoxně jsem byl překvapen jak moc expresivně to působilo. A vzhledem k tomu, že vítr v názvu není pro srandu létajícím králíkům, tak při hlubším zamyšlení musím říct, že ztvárnění foukajícího větru by v konvenčním anime nevypadalo tak dobře jako tady. I když králíky vyměníme za kočky.

Nao Ueshima: When you capture the clouds, you’re also capturing the wind.

Vlastní struktura seriálu je trochu překvapivá. Jak jsem již předeslal, vítr zde tvoří opravdu ústřední motiv celého seriálu, ale jeho význam se v průběhu trochu mění. Naše hlavní postavy jsou Nao a Miki, které jsou členkami fotografického klubu. A kolem nich se motá ještě klučina Jun, který je až po uši zabouchnutý do Miki. Na romantickou notu v podstatě seriál nehraje vůbec. I když lehký vývoj v jejich vztahu zaznamenáte, tak páreček v kontextu seriálu nemá větší význam. Spíš slouží jako inkubátor pro pár drobných vtípků.

Samotná Nao je slušně posedlá focením a foťák nedá z ruky ani na chvíli. O to je zajímavější, že před objektivem se jí nejčastěji objevuje obloha. Proti gustu samozřejmě nemám nic, mraky jsou super a modrou barvu osobně miluji. Každopádně při jednom takovém focení na střeše školy se jí poštěstí blýsknout létající kočku. A nevypadá to, že by přiletěl tajfun, ale spíš, že zvířátko bylo schopno samo manipulovat s větrem a zahrát si na chundelaté rogalo. A netrvá dlouho a samozřejmě při klasické souhře nepravděpodobných událostí se naše holky dopídí existence takzvaných větrných manipulátorů. To neznamená lidi, co si dají kilo fazolí a pak vám předvedou koncert, ale opravdu lidi, kteří dokáží ovládat proudění vzduchu.

Takže do seriálu docela přirozeně vstoupí záhadný prvek nadpřirozena a první epizody jsou na tento aspekt zaostřené o 106. Speciálně když se členky klubu dovědí o existenci jakéhosi větrného festivalu, kam spontánně ihned vyrazí. Osobně jsem byl docela překvapený, že po pár epizodách tento koncept vzal za své a seriál nahodil mód pohodového slice of life. Klasický modus operandi žačky vs. sensei se nekoná. A i struktura se dost změní, protože vše začne být mnohem více epizodní. Osobně mi obě části přišly podobně zajímavé a i když ta změna proběhla skoro bez zaškobrtnutí, tak to přeci jen působilo trošku divně a nevím, proč seriál nejel jen v jednom režimu po celou dobu.

Nao Ueshima: We’re not slackers. Just irritated.

I přes epizodní charakter, který je vlastní většině dílů, se naštěstí neztratila imaginace autora předlohy. Nevím, jak to úplně konkrétně popsat, ale z celého seriálu kvalitně probublává taková esoterická atmosféra. Žádné události nejsou hrané na ostří nože, i když tu a tam se zaobíráme i těžšími tématy. Občas až překvapivě černými jako například post-traumatickým stresem po nehodě s motorkou. Ale i tak je vždy kladen důraz na pozitivní stránku věci a růžovou budoucnost. Jak se říká, vše špatné je pro něco dobré.

K zajímavé atmosféře seriálu určitě přispívá i omezený počet postav. Ano, nemáme to tu nijak zvlášť zalidněno (i když překočkováno je v určitých momentech dost). Přesto každá postava má až docela překvapivě velký dopad v kontextu celého seriálu.

Dobrým příkladem může být například školní lékařka, která dostane k dispozici prostoru jako chudý přistěhovalec v Tokyu, ale přesto je dobře napsaná a má prezenci, která se nedá přehlédnout. K tomu přispívají i až překvapivě realistické dialogy mezi postavami. Občas to může znít až nudně, například když Nao naslouchá konverzaci dospělých o cestování a motivech pro to vytáhnout paty z domu. Spíše než k posunu příběhu podobné dialogy slouží k prohloubení charakterů, jejich poznaní a dodání širší perspektivy. Přeci jen svět studentek a dospělých je trošku jiný.

Nao Ueshima: It’s nice when flying animals can fly.

Přesto máte pocit, že jste trošku odtaženi od postav. Pravděpodobně i extrémní asociální narcis by zde nenašel ani jednu postavu, která by ho štvala. V tomto to seriál hraje docela na jistou kartu. Naopak díky tomuhle přístupu si odtud jen tak nevyberete nějakou, který by vás nějak víc zaujala či jste si ji zařadili dokonce do žebříčku oblíbených.

Další výtku bych měl k trošku kolísavé kvalitě epizod. Po tom, co se smíříte s faktem, že manipulace s větrem nebude klíčovým bodem seriálu, tak trošku zamrzí, že se tím pádem nedopídíte více detailů o této zajímavé schopnosti. Vítr je sice s přimhouřenýma očima opravdu tématem zbylých epizod, ale občas je to opravdu v říši hledání hodně křehkých paralel pod 10 tunami písku. A logicky při epizodním stylu nám kvalita bude trošku létat. Ono je to dané i docela velkou nesourodostí. Máme tu totálně oddechové epizody, které jsou o blýsknutí soutěžní fotky.

Pak i pár humoristické epizody, které se točí většinou kolem trampot pana nekňuby Juna. Je to takové lehké vtipkování, opravdu bych měl o vás vážné obavy, pokud by se někdo řehtal na celé kolo.

Pak tu jsou nějaké rodinné, vážnější a nostalgické kousky. Trošku gulášek no. Mně se například strašně líbil díl o dětech, co hrají hru s plechovkou v opuštěné budově a evidentně se přirozenou cestou staly větrnými manipulátory. Ale i z popisu vidíte, že nám tu opravdu ty příběhy trošku bez ladu a skladu poletují na všechny strany.

Nao Ueshima: Let me see your charm point.

Zajímavý počin v žánru, kde se experimentální trenky či kalhotky moc nenosí a každý akceptuje, že se hraje v mezích pravidel. Škoda, že seriál trošku zbrkle opustí příběh zaměřený na zkoumání zajímavého fenoménu a postupně překvaltuje na v podstatě docela standardní (až na grafické zpracování) slice of life. Pokud přežijete trošku kolísavou kvalitu epizod a máte chuť na něco minimálně vizuálně zajímavějšího, tak určitě doporučuji prozkoumat tento méně populární kousek.