Ushio and Tora

Adaptace postaršího manga kousku z devadesátek oblečená do modernějšího oblečku je docela originální přístup. A nebudu lhát, kouká se na to docela fajn. Ač nebudu skrejvat fakt, že zrovna nejsem ukázkovým fandou Shōnen žánru, ale nikdy nezaškodí si zas skočit do méně zábavnejch vod žánrů.

Ushio si tak normálkově chodí do školy, kde jednou při smejčení ve sklepě neobjeví myš, ale monstrum trošku většího kalibru - démona Toru, kterej si nedobrovolně relaxuje přišpendlenej ke zdi bestiálním kopím, který se ukáže jako nejdůležitější artefakt celýho seriálu. Po prvotním laškování ve stylu, že Tora chce Ushia zbaštit, se ukáže právě důležitost kopí, protože je to jediná věc, která mu překazí plánovanej desert. Z kopí se tak stane ultimátní zbraň proti všem démonům, monstrům a dalších zlobivákům.

Ač vypadaj jako vysoce nepravděpodobná dvojka, co by to mohla dát dohromady, tak je to opravdu tak. Jak se totiž ukáže, tak Tora nechodí na pivko s ostatníma monstrama a neklábosí u stolu o cenajch rejže na burze. Radši preferuje manikůru, kterou jim rychle a zběsile provede drápama, či je sesmahne bleskama. A tím nám naše dobrodružství dvou monstr bijců začíná.

Tora: I’m right here, but I’m inside that box, too!

Ač je příběh kopií tisíckrát slyšenejch příběhů, tak je vcelku zajímavej. I přes fakt, že se nám rozjede pomalinku, tak se nám i docela nakonec rozkošatí. Ushio samozřejmě tak úplně legendám o kopí, který má dost podobnej efekt jako jako radioaktivní česnek na upíry, tak úplně nevěří. Ale jak to tak paradoxně bejvá, ač je kopí zhoubou pro monstra, tak je taky neuvěřitelně přitahuje. V momentě kdy se začnou nebezpečný existence vlnit ve vražednejch tanečkách kolem jeho okolí a tím myslíme kámošky a kámoše (a správnej Shōnen hrdina obětuje v podobnej moment i svoje levý varle na jejich záchranu), tak nakonec pozná, že legenda nekecá.

Po nezbytným představení pár dalších postaviček seriál pokračuje v epizodním rytmu, kterej si můžeme pracovně pojmenovat jako každej tejden nový monstrum. Ač to na první pohled zní docela repetitivně, tak musím přiznat, že tahle část ze stopáže celýho seriálu mě bavila nejvíc. Kouzlo spočívá v tom, že protivníci se vzájemně slušně lišej a to nejen vizuálně, ale samozřejmě i svejma vražednejma schopnostma.

Škoda, že přes zajímavej design monstej jsou vlastní boje s monstrama dost na stejný brdo, a seriál tím ztrácí dost ze svýho kouzla. Nějaká promyšlenější strategie, jak zlobivýmu démonovi naplácat na zadek by potěšila. Místo toho často sledujeme pořád stejnej průběh - Ushio začne křičet jak protrženej, vrhne se do boje, když začne dostávat na šišku, tak se tam vrhne Tora a monstru dá likvidační tečku.

Tora: Looks like you still don’t get it. I told you not to call me Nagatobimaru! My name is Tora!

Epizodnímu charakteru epizod ale později zamáváme šátečkem a začne nám tu poskakovat i hlavní dějová linka. Ta není na první pohled úplně špatná, je to samozřejmě o tom, že posílání démonickejch poskoků na ještě větší onen svět, než ve kterým momentálně poletujou, znamená, že někde spokojeně taky hačá hlavní mega monstrum a v našem seriálu má na vizitce napsaný krví Hakumen no Mono. A je třeba přiznat, že to je docela povedenej hlavní boss.

Bohužel k celkový zábavnosti potřebujeme i patřičně fajnový postavy a zde je to docela bída. Ushia je klasickej spratek - naprosto nulovej psychologickej vývoj, brečí nebo křičí a v opravdu speciálních případech i blbě čučí. Nějaký jiný emoce u něj fakt nenajdem. Tora je jediná docela zábavná postava, protože občas zamručí vcelku vtipnou hlášku. Kámenem úrazu je, že jinak je seriál v podstatě bez jakejkoliv vtipnejch scének, a ta totální vážnost mi v tomhle případě moc nesedí.

Krom naší hlavní dvojky je tu docela pestrá partička dalších postaviček jak z lidskýho světa tak i ze světa démonů. Většinou se nám tak náhodně v ději objevujou, jak si prostě dějová linka žádá. A jsou až ukrutně černobílý, ale nebojte… tu a tam se nám nějaká docela zajímavá postava vyloupne.

Ushio: I thought I should try trusting a monster for once.

Tora: I don’t want you to trust me! That’s gross!

Technický zpracování je docela super. Některý bitky jsou docela epický, co se týče počtu zúčastněnejch postaviček a vše fajn animovaný a nakreslený. Musím nechat autorům, že mi sice třeba lidský ksichtíky úplně neseděj, tak jsou alespoň jiný než na co jsme normálně zvyklý. No abych se přiznal, tak zde mám hlavně problém s ženskejma postavama. Všechny jsou podobný jak vejce vejci a všechny jsou nakreslený se stejně přiblblejma ofinkama. Celkovýmu dojmu nepřidá ani zvolenej způsob stínování pomocí šrafování. Chudinky holky pak vypadaj, že maj vousy. Proti gustu… ale můj šálek kafča to není.

Tora: This is great. I can’t stop laughing!

Pro fanoušky rubačkovejch seriálů s paranormálníma prvkama je to skoro povinnost. A pro nás ostatní je to určitě zajímavá zkušenost, sice tu máme klasicky bitky, co se nám protáhnou přes několik epizod, ale příjemným bonusem je, že alespoň celková stopáž seriálu nedosahuje dýlky podobnejch eposů. Pokud chcete zkusit starou bitkařskou školu v moderním provedení, tak si nabrušte kopí a hurá na to (s hurónským řevem).