Urahara

U tohodle seriálu jsem se zuby nehty snažil, aby se mi fakt líbíl. Důvodem je, že je to taková fajnová oslava kreativity, což je mýmu srdci blízká filozofie. Bohužel po dokončení seriálu a průjezdem imaginární cílovou brankou jsem z toho měl dost rozporuplný pocity. Převeliká škoda, protože první dojmy byly vcelku pozitivní.

Příběh sleduje osudy tří slečen, který trošku kopíruj pipkoidní anime archetypy. Mari je ráznější a soustředí se na designování módních doplňků a móda je její koníček obecně. A trošku je holka háklivá na výkyvy množství svejch followerů na sociálních sítích. Rito je zas naopak stoická, ráda maluje, ale občas jí chybí seběvedomí a otázka zda se její práce líběj i ostatním je často na pořadu dne. Poslední do party je Kotoko, která představuje roztomilou nerdku, kterou zajímaj technický věci a mimo to řeší, zda na ní okolí nekouká skrze prsty jako na podivný nerd stvořeníčko (jo je dost roztomilá).

Naše trojka si otevře krámek, kde prodávaj svoje výtvory a má to takovou fajn veselou atmosféru. První díly maj spíš epizodní charakter a i když jsem si všimnul, že lidi spíš preferujou souvislej příběh, tak osobně mě první půlka seriálu bavila o dost víc, ale k tomu se ještě dostanem. No každopádně pohodová pohoda našich holčičích podnikatelek je narušena příletem bláznivejch mimozemšťanů, který si říkaj Scoopeři a jejich prvním krokem v intergalaktický invazi je vyluxuvání pozemskejch kulturních památek něčím jako antigravitačním paprskem. No a samotný Harajuku, kde maj holky zmíněnej krámek, je najednou ke všemu obklopenej bublinou (nějaká forma energetický bariéry), a život uvnitř se trošku zkomplikuje, protože kompletní izolace od zbytku světa není žádný pošušnání.

Kotoko Watatsumugi: Statistically speaking, you can’t draw anything you like when you feel uninspired.

S invazí se nám tu objevěj dvě další postavy, který jsou tak trošku bláznivý a to Misa povětšinou omotaná kolem krku krevetou, která si říká Ebifuruya. Oba přírůstky maj docela fajn hlášky, ale hlavně našemu triu vysvětlej jak s emzákama bojovat. Vlastní boje probíhaj v takovým tom klasickým stylu žánru magickejch holek. Takže se můžete těšit na klasický transformační sekvence.

Vlastní akční scény jsou tak trošku schématický a postupně začnou docela nudit. Nečekejte nějakou zázračnou či zajímavou bojovou strategii, i když Kotoko funguje jako mozek bojovejch mlátiček. Mari představuje hrubou sílu, mlátičku a Rito často provede tu pomyslnou finální tečku a pošle nepřítele do věčnejch lovišť.

Hlavní myšlenka seriálu je určitě zajímavá a ingrediencí je tu až překvapivě hodně. Je tu od všeho trochu - od stavebních kamenů jako přátelství, kreativity obecně a potýkaní se s autorskejma blokama (z jakejkoliv důvodů), hledání svýho místa ve světě apod. Psychologickejch aspekt celýho seriálu je prostě fajn.

Mari Shirako: Could someone translate what the shrimp said?

Problém je exekuce myšlenek. Scoopeři samozřejmě nejsou jen ožralý emzáci, co omylem pustili svůj vysavač cestou z kalby v sousední galaxii. Sami postrádaj jakoukoliv imaginaci a vůbec chuť se kreativně vyřádit jakýmkoliv směrem. Takže cestujou cizíma světama a místo housky v pekárně prostě šlohnou třeba celou Eiffelovku. Holt jiná planeta, jinej mrav. Takže z mýho pohledu má i vlastní konflikt originální motiv a není to klasická pomsta, která je nosným motivem skoro všech shōnen seriálů.

Jedním z problémů je, že interakce mezi hlavní trojkou je často trošku dementní a dialogy přípomínaj extrémní variantu plácání do větru, kdy je do zblbnutí omýlaná stejná triviální myšlenka. A samozřejmě tu máme naprosto stupidní Scoopery (99% z nich ani nemluví) a 2 přírůstky ve formě infantilní malý bloncky a mluvící krevety samozřejmě intelektuální úroveň nepozvednou. Z vlastního města většina obyvatel zmizí (kam a proč jak je samozřejmě zodpovězeno v pozdějších epizodách), takže moc manévrovacího prostoru tu není.

V druhý polovině seriálu nás nejen čekaj nějaký zvraty (pravděpodobně vás až tak nepřekvapěj), dozvíte se o pozadí postav a to i Scooperů. Seriál tím získá trošku hlubší smysl. Ale paradoxně mě bavila mnohem míň. Možná už to bylo tím, že se seriál trošku vyčerpal předchozíma dílama, ale i to hraní na depresivnější notu mi tak úplně nesedlo.

Misa Maruno: I said we should stop stealing, indeed.

Poslední věcí, kterou bych rád zmínil je velká originalita seriálu, co se týče grafickýho zpracování. Ač hudba nijak zvlášť nevybočuje a je to takovej ten standard, tak jsem si absolutně zamiloval styl, kterým je vše nakreslený. Jo, animace jsou občas slabší, ale abstraktní styl, rozmazaný nepevný linky, zborcená perspektiva, excelentní barevná paleta a další kousky co nám tu studia Shirogumi a EMT² převedli určitě stojí za potlesk.

Rito Sudou: If you don’t dream, you’ll never get anywhere.

Je mi jasný, že lidi, co nemaj rádi experimenty v grafickým ztvárněni, to slušně zatratěj, ale pokud se zajímáte o grafiku obecně, tak vás může fakt, že animátoři popustili trošku uzdu kreativitě, příjemně navnadit. Tak nějak jsem k tomu přistupoval i já. A ač jsem se občas nudil, jindy zas kvet ze stupidity dialogů, tak rozhodně nelituju. Docela fajn jízda na kole, která ma nějaký ty mouchy v podobě otravnýho hmyzu a vrzajících brzd, ale pokoukání je to minimálně zajímavý.