Ping Pong the Animation

Pokud se chystáte provést komplikovaný rituál na probuzení vnitřních uměleckých ambicí, tak většinou pohodlně šáhnete po žánru, který je pro to jako dělaný. Sportovní anime se nejeví, jak ideální terč, ale holt se občas trošku nekonvenční volba sakra vyplatí. Přesně jako v tomto případě.

První nápadná věc na tomto seriálu, co vás pošimrá příjemně na očkách, je originální styl animace. Samozřejmě zkostnatělí milovníci standardu ji pravděpodobně neocení, ale my ostatní budeme slušně chrochtat blahem. Při pojmenování Ping Pong je jasné, co bude ústředním motivem celé sezóny. Prohánění prťavého míčku je rychlým sportem a při zápasech či trénincích zrovna dynamická animace tomu všemu dá neskutečný švih. Pokud k tomu připočtete střihové prostředky jako rozdělení obrazu na okénka (a la komiksové frázování), tak za předpokladu, že oceníte kreativnější animaci, budete ve svém živlu podobně jako já.

Ale seriál nepřináší pouze slušně veliký kopeček zmrzliny s příchutí originality. V ostatních aspektech přistupuje k látce dost nekonvenčně, i když v základu je vše postaveno na dost jednoduchém příběhu a vlastní ping pong slouží jen jako prostředek k zasazení příběhu do sportovního kontextu. Hlavním tématem seriálu je sledování osobního vývoje našich dvou postav v době dospívání. Bez nadsázky bychom říci, že se jedná skoro až o rozpitvání či psychologickou studii postav. A i když mám ping pong hodně rád a postavy tráví pinkáním slušné procento z celkové stopáže, tak kouzlo seriálu je trošku jinde. A zároveň taky tak nějak všude.

Yutaka Hoshino: Hard work is for chumps with no talent.

V hlavní roli tu máme Makoto Tsukimoto, který se honosí neskutečně trefnou přezdívkou Smile, protože ho ještě nikdo neviděl se smát. Ten ke hře přistupuje v podstatě jako k práci či způsobu zabití volného času. Nehraje pro radost. A není divu, že ho občas ostatní podezřívají, že je tak trošku robot. Jeho vykalkulovanost přináší pocit chladnosti, ale na druhou stranu to z něj dělá dost silný oříšek k rozlousknutí při samotné hře.

Naopak jeho kamarád Peco je skoro 100% protějšek. Je charismatický a plný emocí. K samotnému ping pongu přistupuje až s nezdravým nadšením a ke všemu má jasně načrtnutý cíl a to stát se světovým šampionem.

Ale krom naší dvojky tu máme další řádku postav. Speciálně rozhovory mezi ustavičně kouřící trenérkou Obabou a Jou Koizumi jsou opravdovým klenotem seriálu. Dlouho jsem nezažil, aby doslova každá z vedlejších postav byla tak dobře napsaná a měla svoje přirozené místo v ději jako tady. Navíc většina dialogů působí přirozeně. K realističnosti pak samozřejmě pomáhá zakomponování čínského hráče Wenge Konga do příběhu. Čína je v podstatě velmocí v tomto sportu, takže je fajn, že si poslechneme i nějakou tu čínštinu. A opět platí, že tu Kong není jen pro srandu čínským králíkům. Jedním ze stěžejních témat seriálu je samozřejmě i drsná realita sportu na profesionální úrovni. A kdo ji ukáže lépe než čínský hráč? Ten konkrétně v tomto seriálu chce začít znovu na zelené louce po té, co je vykopnut ze svého rodného klubu a ono… ouha… ukazuje se, že to bude složitější než očekával. Ve finále není vykreslen jako někdo, kdo zde bude mít snadnou kořist, ale nakonec tu spíše reprezentuje tragického hrdinu. Evidentně se v Japonsku taky umí pěkně ohánět pálkami.

Makoto Tsukimoto: Table tennis and learning English vocabulary are just ways to pass the time until I die.

Ač třeba Smile není na první pohled divácky atraktivní postava, přeci jenom se povětšinou chová jako extrémně ospalý flegmatik, tak si ani na chvilku nebudete stěžovat, proč dostává tolik prostoru. Ve sportu jsou samozřejmě důležité věci jako přirozený talent, forma či zkušenosti. Ale většinou místo, kde skončíte v turnajovém pavouku, je z velké části závislý na stavu vaší mysli. Sledovat vývoj postav, jejich adaptaci na nové podmínky a výzvy, je hlavní kouzlo seriálu. A to hlavně z psychologického úhlu pohledu. A opravdu nejde o drobné vady na kráse. Třeba zrovna Smile, který ke hře přistupuje až tak nesoutěživě, že nechává protivníky vyhrávat či minimálně nehraje na 100%, je hodně speciální případ. No, každý má svoje mouchy a v tomto seriálu to platí dvojnásob.

Přesto, že psychologická rovina hraje prim, tak seriál nenechá nikoho na pochybách, že je ve svém jádru o životě samotném. A i když vám kdokoliv hází klacky pod chlupaté nožky, či máte blok v hlavě, tak stále stojí za to ho žít naplno. Samozřejmě sportovní aspekt je tu stále cítit. A pokud jste fanoušky napínavých turnajů, kdy si hryzáte nehty na nohách, rukách a případně i jinde (pokud vám tam rostou), tak si ty svoje oblíbené chvilky napětí rozhodně užijete do syta. A samozřejmě i případné slzy, protože v každém zápase jeden odejde jako poražený. I když v případě toho seriálu byste museli být převeliká citlivka, abyste potřebovali kapesníček.

Celkový impakt jen lehounce podkopává fakt, že je zde tolik rovin příběhu, osudů postav a jejich snů, že ve finále máte dojem, že není až tak důležité, kdo zatancuje s trofejí nad hlavou. Protože všechny možné výsledky jsou nakonec v podstatě ty správné. Ale i to vypovídá o tom, jak dobře je celý seriál napsaný.

Jou Koizumi: Talented people who know exactly who they are don’t seek anything. Those who don’t know who they are… They’re the ones who struggle hardest to win in order to prove something.

Technickou stránkou seriálu jsem začal tohle povídání a nebudu naivní pastevec koz z Albánie, abych si myslel, že se moje kozy budou líbit všem. Nedělám si iluze o tom, že grafické zpracování odradí mnoho zvědavých oveček. Ale věřte mi, že k seriálu se hodí 100%.

Pokud k tomu připočtete i výborný soundtrack, který šikovně zpomalí, kdy je potřeba. A samozřejmě při dramatickém zápase to zas rozjede v přesně opačném gardu. Hudba zde hraje rozhodně první housle a všemu dodává patřičný šmrnc.

Dalším světlým bodem seriálu je namluvení postav. Je už trochu smutným standardem, že i cizinci v anime mluví svým nejaponským jazykem, jak kdyby se ho celý naučili při ranní cestě do práce Shinkansenem. Rozdíl si uvědomíte hlavně u Konga, kterého parádně namluvil maník, co se narodil s dudlíkem v puse v Číně. To by samozřejmě k dobrému dojmu nestačilo. Navíc prostě vdechnul své postavě život. Opravdu působí jak nefalšovaný tragický hrdina. Dále mě zaujal Smile, který má monotónní tón řeči a ten si drží celou sérii. I tam ale cítíte, že je postupně v jeho řeči cítit světlo naděje. A pak je tu Peco, který má energetickou dikci hlasu a je to trošku ve stylu, hlavně ty myšlenky vystřelit ven a pokud budu mít druhý den volno, tak se nad tím teprve zamyslím… Ale i on postupně začne víc a víc přemýšlet nejen o sobě, ale i o druhých. A osobní vyzrálost je cítit i v jeho hlase.

Opravdu z technického hlediska se zde špatně hledají jakékoliv kaňky. Pokud nebudete mít nevysvětlitelný odpor ke grafickému zpracování, tak budete ve svém živlu.

Makoto Tsukimoto: Devoting your life to table tennis is nonsense. It’s beyond comprehension. It’s creepy.

Režisér Masaaki Yuasa má lehce kultovní status a po tomto seriálu a Devilman: Crybaby si na panáčka budu dávat větší pozor i já. Vždy ocením originalitu, ale dělat věci jen z důvodu inovativního přístupu vám dobré dílko nezaručí. Musíte přinést dalších pár nákupních tašek ingrediencí, z kterých dokážete poskládat fungující celek. Jsem rád, že tenhle seriál kromě netypického technického zpracování má tolik dalších trumfů v rukávě. Pokud máte rádi ping pong, tak neváhejte. A pokud ne, tak nebojte, ono to zas tolik o tom pinkání není.