Kiznaiver

Tak mám dojem, že v případě tohoto seriálu nám proběhla bitva, kdy s ďábelským úšklebkem oslavila vítězství forma. A chudák obsah leží na bitevním poli se šípem v levým oku. Začínám mít pocit, že studio Trigger nám dokáže přinést neskutečně stylisticky vypiplaný kousky, ale obsah začíná bejt víc a víc řídkej. Pokud jste měli k snídani fazole a zapíjeli je tomatovým džusem, tak víte přesně o čem mluvím.

Samotná premisa seriálu rozhodně není marná a mohla sloužit jako kvalitně pohnojená půda, kde by vyrostlo hodně obří zeleniny. Bohužel se o ní autoři moc nestarali a místo úrody nám to zarostlo plevelem. Hodně lidí spekulovalo stylem, že pokud bychom měli dvě sezóny, tak by to celý dopadlo líp. No osobně o tom fakt nejsem přesvědčenej, protože jedna sezóna mi přijde tak akorát na danou látku a pokud máme problém s tempem seriálu během 12 dílů, tak si představte ten chaos při 24 a více.

Ale utněme brmlání a koukněme se o čem seriál vlastně je. No první věc, co vás určitě práskne přes kukadla, je naprosto vypiplanej design postaviček. Pestrobarevný, unikátní, extravagantní a převážně cool. Vizuálně se na ně kouká jedna báseň. Z hlediska jejich nitra to nejsou totálně jednoduchý figurky bez hloubky, je to prostě docela zajímavá sebranka. A pokud vám nějaká bude ze začátku přípomínat figurínu ve výkladní skříni, kterou byste popsali dvěma či třemi slovy. Tak vyčkejte, protože později vyplavou na povrch nějaký ty informace a události z jejich minulosti. A ledacos se vyjasní či naopak zkomplikuje, ale rozhodně postavy budou hnedle zajímavější.

Honoka Maki: I dislike this sort of absurdity.

Zajímavý postavy samozřejmě automaticky neznamenaj zábavu pro diváky. Speciálně tady máme takovou podivnou situaci, kdy počet hlavních postav atakuje hranici 10 kousků, ale při tom se vám pod kůži nijak zvlášť nedostanou. Vžití se do postav je tedy skoro mission impossible a to i pokud se chlubíte obřím tetováním Empatie na levý hýždi. Mrkněte sami, z koho máte na výběr. Kacchon je totální flegmatik, kdy mu je u prdelky i jeho vlastní maličkost a funguje jako boxovací pytel pro ostatní děti. Niko je klasický připrdlo, která hystericky prožívá jakýkoliv triviality a co postrádá na inteligenci to dohání nekonečnou energií. Yoshiharu je kovanej masochista a Chidori je z nich v podstatě tak nějak nejnormálnější, i když má taky slušný sklony k transformaci do uječený teensky.

Mno jelikož seriál stojí na premise, že děcka jsou v podstatě unesený Kizuna Systémem, což je organizace (klasicky utajená jak barva mejch trenek), která se věnuje notně neetickým experimentům s dětmi. V seriálu je to samozřejmě líčeno trošku pozitivněji a ve skutečnosti to není tak strašidelný, jak je to napsaný. Děti se stanou tzv. Kiznaivery, což v podstatě znamená, že jsou udělátky propojený do sítě, která přenáší bolest. Vlastní systém není ofiko hotovej, takže děcka sloužej jako laboratorní myšky, který maj systém řádně otestovat a dotáhnout do dokonalosti. A to tím, že vědci nastřádaj tunu metrik a dalších dat, a možná se jim povede experiment zdárně dokončit.

Hajime Tenga: Then I guess I’ll fondle your boobies before you wake up.

Jakej je účel experimentu? No tak vážení, to je přece jasný na první pohled… nic menšího než světovej mír! Že vám to nedává smysl? No tak na tenhle pocit si rychle zvykněte, jinak si tenhle seriál radši ani nepouštějte. Logika si často zdřímne.

Systém funguje tak, že pokud se někdo z testovací skupiny např. nešikovně klepne kladívkem do prstu, tak se jeho bolest přenese i k ostatním a instantně si to taky užijou. Asi není překvapením, že koncept fyzický bolesti se tak trošku přejí, protože přijde ještě něco lepšího. A vzhledem k tomu, jak jsou všichni ve skupině náramně fit ohledně mentálního stavu, tak samozřejmě psychický bolístka tomu všemu daj teprve pořádný grády. Samozřejmě k velký radosti Yoshihari.

Je mi jasný, že premisa zní lehce divně a garantuju vám, že tuna scének ze seriálů je ještě divnějších, ale v podstatě to celý nestojí až tak na špatným nápadu. Bohužel si nemyslím, že kombinace podivností a extrémní vážnosti jde ruku v ruce. A samozřejmě ve vysokým tónu serióznosti (nebo alespoň pokusu o něj) jede seriál nonstop od začátku do konce. Občas to tak nechtěně vyznívá až sebeparodicky.

Honoka Maki: There’s nothing more expensive than something free.

Kolektivní masochismus nezní jako téma, co by přineslo dostatek látky na celou sezónu. Jak z toho ven? Seriál se rozhodl pro provařený řešení v podobě romantickýho ťuťu nunu. Pokud to dáme dohromady s přemnoženým množstvím hlavních postav a okořeníme tím, že každej se zakouká do někoho jinýho a vzájemný párečky se nám tu neobjevej, tak jsme svědky totálního chaosu. Navíc vztahy nejsou ani pomalu budovaný, skoro vždy to přijde jak blesk z čistýho nebe. Postavička A nám zívne a vypadne z ní, že miluje postavu B. Drama. Tečka.

Po tečce přichází nepochopení. Drama. Neopětovaná láska. Větší drama. Řev. Slzy. Větší řev. A taky nějaký to drama. V romantice nám seriál prostě nijak zvlášť neexceluje.

Mnohem líp se seriálu vede v oblasti mini příběhů. Tu a tam si vezme pod hledáček jednu postavu a představí nám nějaký její či jeho backstory. A vesměs jde o zajímavou podívanou. Celým seriálem se promítaj i nitky z minulosti Kacchona, což je tak lehounce hlavní příběhovou linkou. Kam to všechno vede nebudu prozrazovat, je to tak trošku kontradikce rčení, že účel světí prostředky. Cesta k cíli je docela dobrá zábava, ale cíl je z rodu no to snad ne. Banalita vyvrcholení seriálu lehoulince bolí. Masochistický Kiznaiveři by zajásali.

Noriko Sonozaki: Have a bun to calm your buns.

Stylisticky nabušená podívaná, tuna mňam mňam nadesignovanejch postaviček, slušná premisa a špetka zajímavejch mini příběhů, … a taky naprosto úžasná úvodní tělorozhejbávačková znělka od BOOM BOOM SATELLITES. Jojo… na první pohled to vypadalo všechno až moc dobře, bohužel TRIGGER nemá nějak moc štěstí poslední dobou. Zas nám tedy nečekaně forma vyhrála nad obsahem.