Humanity Has Declined

Postapokalyptický svět je v knížkách, komiksech, filmech a seriálech povětšinou líčen v barvách, kterým se říká šedá či černá. A pokud po lidstvu, které je většinou strůjcem nějakého velkého průseru, někdo zaplní Zemi, tak jsou to většinou stvoření a la potkani velikosti psů, kteří blýskají zlověstně červenýma očima. Humanity Has Declined jde na to úplně z druhé strany a svět zde líčený vypadá jak načančaná cukrárna notně infantilního majitele.

V tomto seriálu otěže civilizace převezmou podivná stvořeníčka, která připomínají víly. Přesněji řečeno notně retardované pohádkové bytosti, co mají svůj (na první pohled) bezelstný úsměv vždy od ucha k uchu. Jelikož seriál bruslí vesele na vlně satiry a cynismu, tak počítejte s tím, že je tu při interakci s touhle partičkou vždycky nějaký háček. Víly produkují kvanta různých věcí od potravin až po nástroje, ale většinou to jsou věci, co vám nepomohou v přežití v novém světě. Jednoduše řečeno jsou ničemu ve stylu 10kg osolených brambůrků pro vyprahlého poutníka na Sahaře. Ve většině případů bez blue printů či receptů masivně nasekají tunu nepoživatelných potravin či nefungujících nástrojů.

Paradoxně jediná oblast, kde jsou totálně marné je cukr. A jak to tak chodí, tak ty malé mršky mají mega mlsné jazýčky. Což se hodí jako páka při vyjednávání naší hlavní hrdince Watashi. Ta je bez debat to nejlepší, co seriál přináší. Nutno říci, že její vzhled totálně klame a rozhodně nečekejte něžnou a naivní květinku. Watashi je dosazena do role vyjednavačky mezi světem lidí (to co z něj zbylo) a vílami. K tomu používá jakékoliv prostředků a to včetně nožů a jiných zbraní. Většinu dění komentuje extrémně sarkastickými hláškami, má až nihilistický přístup ke světu a rozhodně si ji zamilujete na první pohled. Speciálně to, že svoji pozici často nevyužívá ku prospěchu všech, ale ke svému vlastnímu a pak se u toho spokojeně kření.

Watashi: They say that it becomes noisy when three girls come together.

Struktura seriálu je epizodní, ale tentokrát je to udělané tak, že přibližně dvě epizody jsou věnované jedné kapitole příběhu. Ale nečekejte, že příběh má nějakou strukturu, nebo že celý seriál má nějaký jasný cíl. Sice situace lidstva není přímo růžová, ale seriál se nesoustředí na boj o přežití lidské rasy, ale spíš současný svět používá jako metronom k velmi subtilním komentářům naší současné kultury a stavu světa. Ale v první řadě musíte pochopit, že svět seriálu je fantasmagorie na n-tou. Ač to na začátku docela vypadá vše v rámci normálu, tak velmi rychle zjistíte, že s imaginací si tady někdo vyhrál o 106.

Překvapivě tu narazíme na věci jako časové smyčky, bochníky chleba páchající sebevraždu rozlomením v půl či v jedné z mých nejoblíbenějších epizod oškubaná kuřata bez hlav vesele hulí doutníky a v naprosté hatmatilce se snaží komunikovat s Watashi. V ten moment zjistíte, že tu není zaaretované maximum na metru šílenosti, že vše je možné a seriál se nezastaví před ničím. Ale v tomto případě to není ve stylu “pojďme to všechno udělat mega bláznivé jen proto aby to bylo bláznivé”.

Seriál spíš než na interakci mezi postavami staví na prapodivných událostech. Většina humoru plyne ze situací, do kterých se naše protagonistka dostane. A pak zvláště na hláškách, kterými je sarkasticky komentuje. Ale není žádným tajemstvím, že vždy existuje další rovina. I samotný humor není ve stylu hlasitých řechtaček. Skoro se až nabízí v této slovo… intelektuální. Brrr…

Pioneer: I’m supposed to be smart. But my mind isn’t functioning the way it should…

Najdete tu komentáře ohledně sociální situace, které si neberou moc servítků. Dalším terčem bývá naše konzumní společnosti či plundrování přírodních zdrojů. Ale i tak budete občas překvapeni, na co všechno tu můžete narazit. Třeba na velmi zajímavě pojatou epizodu, kdy naše postavičky žijí přímo na papírových stránkách komiksové knížky a fikaně tak komentují situaci na manga trhu. Ale jak jsem již psal, vše je velmi jemně naťukáváno, takže není problém ignorovat další rozměr seriálu a brát ho jen čistě jako komedii. Samozřejmě lehce divnou komedii.

Krom samotné Watashi tu překvapivě nemáme mnoho dalších postav. Je tu dědeček Sofu, který je lovec a má rozsáhlou sbírku zbraní. Pak je tu asistent Joshu-san, který vůbec nemluví, ale Watashi vždy ví, co chtěl panáček říct. Ale nebojte se, nakonec Joshu-san pár slov prohodí. Krom toho tu a tam narazíte na nějakou náhodnou postavičku. Hlavní prim tu ale hrají naše rozesmáté víly. A máte se na co těšit. Nejen, že jsou, jak jsem říkal, skoro vždy rozesmáté jak po okoštování exkluzivního hulení. Ale to jak bez námahy tvoří jen tak ve vzduchu další a další věcičky vám vždy vyloudí minimálně lehký úsměv na tváři. Ale nejlepší je, jak se snaží za každou cenu chovat jako my lidi, bohužel i s těmi našimi chybami, které do zblbnutí opakují jednu po jedné. Řekl bych, že budoucnost je zářná… idiokracie.

Watashi: They have no faces, they have no mouths… Their slimy bodies are completely bald! They are the ready-to-cook meat! Or you could call them chickens.

Seriál je to velmi zvláštní, ale rád si dám (čas od času) něco z ranku, kde se autor snaží jít trošku jinou cestou než tisíce autorů před ním. To nic nemění na faktu (bohužel), že kardinálním problémem toho dílka je extrémně nevyrovnaná kvalita epizod. Je naprosto normální, že v každém seriálu je nějaká drobná fluktuace v kvalitě, ale zde prostě některé epizody jsou dost špatné. A v momentě, kdy víte, že vás skoro jistě čekají dvě za sebou, jak je většina kapitol pojata jako 2 epizody, tak to dost kazí zážitek z celého seriálu.

Ona vůbec celá struktura je lehounce podivnější, protože jsou zde drobné nitky provázanosti mezi epizodami, ale moc nevíte v jakém čase se odehrávají. Ke konci seriálu pak ale překvapivě přijde vyprávění z doby, kdy byla Watashi na škole pilnou studentkou a najednou tu prostě máte hodně velký skok do minulosti. Chronologicky nám to tu lítá jak růžové tanga ve ždímačce. Celá ta epizoda byla hodně zajímavá, protože se věnovala věcem jako přátelství či šikaně na škole. Jakékoliv fantasktní prvky byly potlačeny na minimu. Jako byl to zajímavý příběh, ale hodně velký skok nejen v čase, ale hlavně v náladě celého seriálu. To tomu ve finále dalo dojem dost velké roztříštěnosti a nesourodosti.

Technické zpracování je super, miloval jsem zvolenou barevnou paletu, které se seriál zuby nehty vytrvale a konzistentně držel. Takový ten kontrast, jak je na jednu stranu vše extrémně načančané, pozitivní a přitom sedíme na zadcích v postapokalyptickém světě. A pak samozřejmě taky úžasný úvodní song od Nano.RIPE, který vás hodí možná až moc do sluníčkové nálady, ale ve finále zjistíte, že se k abstraktnímu a absurdnímu světu v podstatě neskutečně hodí.

Watashi: Would you like a snack? Or… Maybe I should take you as a snack instead?

Některé epizody jsou evidentně práce nefalšovaného génia, kdy jsem si musel k TV vzít na hlavou klobouk, abych ho mohl párkrát smeknout. Bohužel seriál trpí ošklivou nemocí zvanou nekonzistentní kvalita epizod a občas budete obrazovku pozorovat lehce nešťastně. S hodnocením jsem to měl tentokrát docela těžké, ale jako vždy jsem to nakonec nějak zvládl. Tento seriál není určitě pro každého, rozhodně si dovedu představit davy, co vykuleně utečou, ale pro pár vyvolených jedinců… se tohle stane v pravdě kultovní záležitostí.

Ano, těm vílám to kouká z očí, že je všechno trošku komplikovanější. Hrál jsem trošku troubu, protože pokud znáte předlohu či alespoň střípky klíčových informací, tak je to celé ve finále s tím světem Humanity Has Declined trošku zamotanější. Pokud vás seriál bude bavit, doporučuji přečíst.