Bunny Drop NEW

Slice of life seriály mají už z podstaty věci velmi blízko k realitě, ale i tak se tam většinou vyskytuje nějaký element, co nekoresponduje s aktuálním světem, či se hraje na ruku oblíbených žánrových stereotypů. Bunny Drop tohle vše zahazuje do kontejneru se tříděným odpadem a je jedním z nejrealističtějších příběhů jednoho muže a malé holčičky, kterým se najednou trošku zkomplikoval život a budou se to snažit spolu dát opět do richtigu. Paradoxně tak seriál silně vyčuhuje ze škatulku tím, že se drží při zemi.

Daikichi je 30letý maník, co si spokojeně žije svůj staromládenecký život. Ne že by byl 100% spokojený se svou situací, ale vzhledem k tomu, že s dětmi to neumí a ani opačné pohlaví o něj nejeví moc zájem, tak v podstatě bere jako fakt, že doma mu v dohledné budoucnosti moc lidí pobíhat nebude. Ale jak to tak chodí, tak karty života promíchá smutná událost, kdy umře jeho děda. A hned je jasné, že se Daikichi nepodědil, protože děda byl evidentně docela čiperka. Výsledkem jeho kardiovaskulárních cviků je pak malá holčička Rin, kterou vychovával sám, protože matka je podivná a dosti mlaďoučká existence, s kterou budete mít taky tu čest v pozdějších dílech seriálu.

Vlastní pohřeb pak probíhá v duchu situací, kdy se sejde až moc členů jedné rodiny na jednom místě. Pomluvy, drby a všeobecně blbé kecy na téma Rin a co s ní, kdy nikdo neví, ani kdo je její matka, létají vzduchem o 106. To nebohý Daikichi tak úplně psychicky nezvládne a nakonec před všemi deklaruje svůj závazek - stát se opatrovníkem Rin. A jak to tak obecně chodí, v ten moment si samozřejmě neuvědomí, co taková proklamace způsobí za změny v jeho doposud vysoce relaxačním životním stylu.

Daikichi Kawachi: i can’t say I’m not sacrificing anything right now, without it sounding like a lie, but I hope one day I’ll be able to say it out loud.

Asi nepřekvapí, že Rin začne bydle u Daikichiho a že ústředním tématem celého seriálu je příběh, jak se přepnout z režimu samorosta do módu opatrovníka, kterému se domácnost najednou proměnila v dvoučlennou. Velkým pozitivem je fakt, že ač je Rin pouze 6 let, tak zde naštěstí nereprezentuje šéfku gangu dětských chuligánů. Tím chci říct, že je psychicky hodně vyzrálá, je zvyklá řešit věci sama, a všeobecně se o sebe postarat. Není to prostě žádná fňukna či rozmazlená fúrie.

Paradoxně zvyknout si na nový režim dělá větší problémy Dakichimu, který se snaží vše naučit za chodu a jeho neohrabanost v určitých věcech je opravdu roztomilá.

Téma tohoto seriálu není asi nikterak atraktivní pro širší obecenstvo, ale právě díky postavám to celé funguje jak správně naolejovaný hodinový strojek. Daikichi je extrémní pohodář, pracovitý a morální člověk s velkou empatií. Takže soužití naší dvojky funguje nadmíru dobře. A úsměv na tváři vám určitě vykouzlí plno roztomilých rodinných momentek. Z Rin je skoro taková pidi šéfka domácnosti a miluje například vaření jídla pro Dakikichiho. I z témat, co jsem tu nahodil, si asi uděláte dobrou představu, že tempo celého seriálu je docela pomalé a problémy jsou obecně běžného rázu.

Haruko Maeda: Does a house even exist in this world where someone can live peacefully with their in-laws?

Dokonce tu i překvapivě chybí nějaké větší dramatické chvilky. Osobně jsem myslel, že některé bláznivé větve rodiny v pozdějších dílech vrátí úder. Nebo že tajemná matka začne vystrkovat růžky. Ale nic z toho se nenastalo a seriál má hodně relaxační a pozitivní duch.

Ač se logicky soustředí hlavně na osobní vývoj Dakichiho, které se nejen musí srovnat s novou situací, ale i s aspekty plynoucí z prostředí japonské společnosti. To znamná věci jako vybalancování práce a času věnovaného Rin apod. Tak hodně prostoru dostává i Rin, která zůstává sice dítětem, se všemi klady i zápory. A seriál pěkně demonstruje, jak je pro děti důležitá hlavně stabilita domácího prostředí.

Ale samozřejmě seriál přináší na světlo i celou řádku dalších postav. Rozhodně mě první napadne kamarád Rin, což je klučina Kouki. Ten má evidentně nazbyt tolik energie, že by mohl zásobovat menší vesnici. A samozřejmě jeho pohledná máti Yukari, která vychovává synátora sama. Nějaké to drobné jiskření mezi Daikichi a Yukari tu lehoulince probíhá, ale výsledek je spíš ve smyslu, že když se sami staráte o dítě, tak moc času na randění není. Každopádně i tak si užijeme mnoho roztomilých scének a Yukari se neváhá kdykoliv podělit o nějaké ty zkušenosti či pomoci.

Ale naštěstí ani celá rodina není totálně zakletá, takže tu máme i momentky s normálnější větví rodiny, kde je mamka Daikichiho či jeho mladší sestra.

Daikichi Kawachi: Am I rising Rin? Or is it the other way around? It’s hard to tell sometimes.

Technická stránka seriálu působí docela jednoduše, ale rozhodně se jí nedá upřít určité kouzlo. Postavy jsou nakresleny dosti minimalisticky, ale to nezabránilo animátorům dodat všem ten správný výraz v obličeji, pokud je nutné demonstrovat rozličné emoce. Překvapivě pozadí jsou naopak dosti detailní, ale díky tomu, že je vše provedeno v lehkých pastelových barvách, tak to nepůsobí nepřirozeně. Hudba je příjemná, hodně motivů jsou melodie zahrané na piánu a ne, že byste si je začali pobrukovat, ale náramně se hodí k atmosféře celého seriálu. K dobré náladě rozhodně přispěje i úvodní znělka, kterou si zas pravděpodobně prozpěvovat budete.

Jako poslední bych zmínil namluvení, protože ono by hodně z předchozího nefungovalo, pokud by byl tento aspekt seriálu odfláknutý. Naštěstí zde máme naprosto opačnou situaci a jak Daikichi tak i Rin jsou namluveny naprosto skvěle a to včetně emocionálnějších scének. A ač jsou japonské seiyū pravděpodobně jediné, kterou jsou schopné realisticky namluvit dětské postavy, tak je přeci jenom velkým plusem, že tentokrát vdechla život Rin desetiletá Ayu Matsuura.

Daikichi Kawachi: Humans aren’t supposed to eat dog food! Don’t look so sad.

Ač premisa měla hodně vzdáleno od toho, aby seriálu zajistila pozitivní kritiky či vysokou oblíbenost, tak postupem času prostě kvalita všem ukázala. I z toho důvodu se stal Bunny Drop takovým klenotem žánru. I přes převažující realističnost je nutné přiznat, že ve výsledku seriál působí možná až lehce přecukrovaně či idilisticky, ale proč si jednou neužít i nějaké to pohodové pokoukání, že? Přeci byste Rin nezlobili, ne?

Obvykle se manga jeví jako fajn materiál ke zjištění, jak to bylo dál či jak se povedla adaptace, zda nějaká kapitola nebyla vynechaná apod. Myslím, že tohle je jediný příklad, kdy jsem narazil na jednohlasné NE, nikdy nečíst mangu! Takže pokud se vám seriál bude líbit či líbil a jste naprosto ok s tím, že sledujeme nevlastního otce a dceru pod jednou střechou a nechcete na tom nic měnit, tak nechte mangu spát hlubokým a hlavně nevinným spánkem.